Obec Přezletice


To byl víkend!

Vyvěšeno: 8. 9. 2010

To byl víkend!

Kam se hrabe beatlesácký A Hard Day´s Night na perný kulturně sportovní poslední prázdninový víkend.

Vše odstartoval pátek, kdy se v místní restauraci Na statku konala zábava k prvnímu výročí znovuotevření restaurace s novými nájemci pány Bočanem a Krejčovsem. Kapela Leslyho woheň se tak po roce opět představila přezletickým posluchačům. Zatímco zábava v restauraci již byla v plném proudu, do společenského sálu OÚ se teprve začínala scházet mládež ke své další privátní párty v Klubu 302. Tyto dvě zprvu oddělené a dosti nesourodé akce se posléze nějakou tu hodinu po půlnoci promíchaly a zcela nečekaně Klub 302 poskytl útočiště podstatně starším ročníkům. Was ist denn los? Aneb co se stalo? Dle svědectví slečny L. došlo k jistým názorovým neshodám mezi kapelou a objednavatelem a během chvíle to bylo jako ve známé prostonárodní písni „kdo měl ruce, ten se pral“. Trošku to samozřejmě přibarvuji, protože ve skutečnosti se síly na obou stranách ringu po výkřiku „tři na jednoho, tak to ne“ vyrovnaly a tříčlenná družstva si chvilku dokazovala, kdo je silnější :-). Prosím všechny o prominutí, ale takováhle událost by neměla zůstat nezaznamenána. Hlavně, že se nikomu nic zvláštního nestalo.

S prvním ranním autobusovým spojem končí i privátní párty v „Třistadvojce“ a začíná den plný her. Po půl deváté narušují víkendové ticho první výstřely z malorážek – na sportovní střelnici ve Ctěnicích začíná Letní (velká) cena, ke které se sjeli účastnící z celého širokého Středočeského kraje; někdo přijel autem, někdo na „káře“, někdo Babetou, jiný zase kolmo, prostě jak kdo chtěl.

Plop, plop a cvak cvak – nesou se jednotlivé výstřely až skoro na druhý konec obce, do sportovního areálu na tenisové kurty, kde od půl deváté měla probíhat prezentace trojčlenných týmů 5. ročníku turnaje Sweden Cup. Někdo se možná podiví, proč se na okraji polabské nížiny odehrává turnaj s názvem připomínající spíše chladný sever, ale protože už jsem za chytrou, můžu naznačit, že Švédsko se říká Přezleticům již mnoho a mnoho let z dob hokejových, kdy domácí tým oblékal dresy v modrožluté kombinaci, vlajka připomíná též vlajku třech korunek, …, a kromě toho, bývá v dolní části obce zima jak ve Švédsku.

Tolik malá odbočka, honem pojďme do pořadatelského stanu, kde se scházejí nohejbalisté k prezentaci a zaplacení startovného; peníze pečlivě vybírá „pokladník“ a bankovky mu pěkně šustí mezi prsty.

Blíží se čas prvního výkopu, ale řada týmů ještě není zcela kompletních, telefony drnčí (leckde marně) a přímo na místě dochází k přeskupování a vytváření týmů nových. Chvilky před zahájením využívá trenér nejmladšího týmu turnaje s příhodným názvem „Pištěk“ k udělení prvních i posledních pokynů jak na soupeře:

„Takže kluci, je to jasný?“ „Jasně, kouči!“

Konečně jsou zahájeny první dva zápasy, trošku se sice muselo přehodit pořadí startujících týmů, aby mohli dorazit i „do růžova vyspinkaní“ borci, kterým se včera tak líbily kulturní akce.

„No co je, pořád, vždyť už běžím“
Jen se přezuji, občerstvím,…

Zatímco nohejbalisté bojují o první body do výsledkové tabulky, odjíždí z Horní návsi autobus s výletníky do ZOO ve Dvoře Králové. Všichni byli tak ukáznění, že při příchodu organizátorky už vzorně seděli v autobusu a tak „vedoucí zájezdu“ nemohla splnit svůj, tj. vyfotit skupinové foto účastníků. Kdo pozdě chodí,… Naštěstí se vše podařilo hned při vystupování ve Dvoře Králové. Takže vážení, seřadit a jdeme na to!

Ale honem zpátky na střelnici, blíží se vyhlášení výsledků první soutěže. Tekutě se občerstvuji a připravuji si foťák na zachycení slavnostního aktu.

„Gratuluji“, říká starostka obce.
Také, kolego, gratuluji, třesou si rukama vítězové kategorie veteránů.
A zase: gratuluji,
gratuluji.

Konečně jsou všechny ceny rozdány, i ten delfín se dočkal svého majitele

Čas mě nemilosrdně žene dál, musíme podívat do jezdeckého areálu ve Ctěnicích, kde zrovna probíhá třetí kolo soutěže pro mládež v parkuru poníků. Počasí se podepsalo i na tomto závodě, závodníků ani diváků mnoho nedorazilo. Podmáčený terén udělal svoje a dokázat své jezdecké umění dá mnohým závodnicím opravdu velkou fušku.

Jezdkyně zrovna najížděla na překážku, když tu její koník zabrzdil a přes překážku poslal jen svoji jezdkyni. Bác a do bláta plác …. Běloskvoucí kalhoty se změnily do barvy mokrého bláta.

Na kurtech u rybníka se blíží k závěru boje ve skupinách a připravuje se vyřazovací pavouk , v jehož síti nemilosrdně uvíznou všichni ti, kteří se nevěnovali tréninku tak, jak měli a pověstné „srdíčko“ na postup do finálových bojů fakt nestačilo. Porážka se spláchla výborně vychlazeným pivem (aby ne, v takový kose) a na žal se dal panáček, dva, tři, …, sedum, … do víc už počítat neumím. Na střelnici nastupuje ke své soutěži 7 skutečných borců, kteří si to rozdají ve dvaceti ranách vleže, vstoje a na závěr vkleče. Smekám před nimi, protože mezi každou disciplínou se musí změnit nastavení pušky, upravit palpost, seřídit dalekohled …

Mezi střelbou se najednou ozve puf, puf, puf puf puf puf. A již vybíhají pořadatelé s kanystrem, aby doplnili palivo do elektrocentrály.

Už jen sečíst výsledky, vyhlásit vítěze a začít uklízet. Letní cena 2010 končí.

Končí i závody poníků v zámeckém areálu.

Co však zdaleka nekončí, to je přezletický Sweden Cup. Díky počasí zde není na finálová utkání dostatečná divácká kulisa, ani vypadnuvší hráči zde oproti loňsku nezůstávají, a tak jsou hrající borci povzbuzování spíše jen občasnými výkřiky typu Vosy jedééém a kritizováni Jako to hrajééééš?

Většina diváků se choulí do teplých bund a prověřují v praxi, zda skutečně platí známé „pivo v létě chladí a v zimě hřeje“. Testu padlo za oběť mnoho kelímků zrzavého moku. Jediný, komu očividně zima nevadila a pod heslem „je přece léto“ strávil celý den jen v trenkách a tílku, byl výčepní z občerstvovacího okénka. A zrychlil-li svůj pohyb, tak ne pro to, aby se zahřál, ale aby zákazníky nezdržoval a byl rychle zpátky ve výčepu, a nebo snad proto, aby předvedl krásný běh, který se dal skoro dát na roveň běhu Mirka Dušína („Jak ten chlapec krásně běží.“). Naštěstí se mu do cesty nepřipletl zlý hoch s kládou a vše dobře dopadlo.

Blíží se finále, do kterého překvapivě nepostoupil podolanecký tým, ačkoliv v jeho řadách hraje jeden profesionál. Při prohraném semifinálovém zápase se však moc profesionálně nechoval (i když to je na našich trávnících častým zvykem) a hledal chyby u svých spoluhráčů a hlavně soupeřů.

Finále pak bylo pěknou tečkou za celým sportovním odpolednem a musím říct, že družstvo vítězného Morgan týmu mohlo být opravdu pyšné na předvedené výkony. Domácím borcům se sice tak úplně nedařilo, ale pod courbertinovským heslem „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ si užili skvělé odpoledne, včetně fotek pro vítěze – prosím jednu fotku takhle, jednu tady s tímhle, jednu tak a druhou zase onak,… a teď musíte vyfotit ještě tyhle … a zoubky ven …

Cvak, cvak, cvak. A teď zase my vás! Ach, jo, a byla jsem lapena.

V čase vyhlašování vítězů nohejbalového turnaje se do Přezletic blíží autobus s unavenými, ale spokojenými, výletníky za zvířaty. Ačkoliv to během dne vypadalo, že se část výpravy poztrácí, že děti snad byly předhozeny lvům (za všechny hříchy do té doby na rodičích spáchaných).

Nakonec se všichni ve zdraví vrátili a po lehkém „ducnutí si“ cestou domů se plni zážitků rozešli do svých domovů a často rovnou do postýlek.

A tam také směřovali sportovní střelci, fotbalisté-nohejbalisté a jejich věrní diváci.

Neděle pak byla dnem „lízání si ran“, dnem zaslouženého odpočinku, dnem lenošení a nicnedělání, dnem v kruhu rodinném a tak.

I já jsem pověsila foťák na hřebík, namasírovala si nohy od neustálých přejezdů na kole z jednoho sportoviště na druhé (omluvám se, ale do dvora Králové jsem to nestihla) a užívala si měkkost gauče. On ten gaučing má také něco do sebe… u televize, u skleničky dobrého vína… Tak zase někdy příště.

P. S. V pondělí se navečer vracel můj muž z práce a po příjezdu domů pravil: „Já už bych asi neměl pít, já jsem v ‚myší díře‘ potkal dva lidi, kolem nich běhalo na volno několik psů a … PRASE! Malé černé prase.“

Pomyslela jsem si opravdu něco o alkoholismu a bílých myškách a se shovívavým úsměvem na rtech jsem odešla kondičně cvičit, jak tak my přezletické ženy v pondělí v půl osmé večer cvičíváme. Čekám před úřadem a najednou se na trávníku objevilo černé prasátko. Radostně vrtělo ocáskem a rylo rypáčkem v zemi. ???

„Jmenuje se Vilík“ pravil jeho majitel David Žalud a já se v duchu, doma pak nahlas, manželovi omluvila. Rulandské šedé nám pak o to víc chutnalo :-)

«Zpět