Obec Přezletice


Jubilejní XXV. ročník Memoriálu Milana Javornického

Vyvěšeno: 22. 7. 2011

Jubilejní XXV. ročník Memoriálu Milana Javornického

Fotbalové hřiště u rybníka patřilo v sobotu 16.7. opět příznivcům malé kopané, kteří se zde sešli v tradičním počtu 8 mužstev, aby se utkali o putovní pohár Emana Javornického. Už mnoho let do Přezletic jezdí stále stejná družstva, ve kterých se občas mění někteří hráči, a to dokonce mezi jednotlivými zúčastněnými mužstvy. Důležité je, že většinou v každém je alespoň jeden Přezleťák (i třeba jen příbuzný nějakého rodáka), tudíž jsou místní vlastně vždycky vítězi :-)

Dopoledne probíhaly boje ve skupinách a o překvapení nebyla nouze – v první skupině postupovali do vyřazovacích bojů „naši“ borci SK RSC Přezletice z neuvěřitelného 1. místa a byli na to jaksepatří hrdi:

Jenže jak by řekla teta Kateřina v Saturninovi – „první vyhrání z kapsy vyhání“, a měla by jako vždy pravdu. Ale o tom až dál.

Ve skupině B byli papírovými favority předloňští vítězové RFK M.O.R.D., jejichž barvy hájí Milan Javornický mladší. Možná to bylo tím, že letos nemohl z časových důvodů nastoupit, možná že na ostatní dolehla tíha z jejich prémiové desáté účasti na memoriálu, kdy si dali neskromný cíl zopakovat vítězství jako při premiéře týmu M.O.R.D. v roce 2001, možná … v každém případě jim letošní ročník prostě nesedl a po nikterak oslnivém výkonu v základní skupině vypadli hned ve čtvrtfinále. Na druhou stranu patřili mezi nejrozjařenější tým, jehož dobrou náladu způsoboval tekutý dopink, což se však závěrem obrátilo spíše proti nim :-)

Ovšem v emotivnosti je na hřišti předčili účastníci finálového boje – týmy Vinoř a Kubelkovi povstalci, kteří si po jednom sporném momentu šli vyjasňovat své postoje pěkně z oka do oka, a to včetně očí pana rozhodčího:

Den byl jako malovaný, nikde žádný mráček, jen byla škoda, že místní rybník nějak ztratil svou čistou vodu, která při prvních ročnících bývala skvělou osvěžovnou. Nejen po vyčerpávajícím zápase, ale i klidně během něj, protože bylo mnohokrát nutno skočit pro zatoulaný míč. Však i letos by bylo potřeba zdatného plavce, zejména když ve finálovém zápase skončily najednou ve vodě všechny tři hrací míče.

Po krátkém poledním oddechu buď u stánku, u grilu nebo pod slunečníkem, osobně dovezeným účastnickým týmem v přívěsném vozíku za qé sedmou, a to včetně stolu a lavic,

také zahraniční účastníci využili chvilky oddechu k zajímavému relaxu a na to, že to jsou hvězdy světového formátu, se Didier a Zinadin chovali jako malí kluci:

Přítomnost kouzelníka s míčem Zidaneho pak inspirovala mnohé hráče ke kouskům přímo baletním:

Ani „Žlutomodré baletění“ však domácí borce nezachránilo, výsledek 1 : 2 s vinořským „Žlutočerným baletem“ tak byl odplatou za porážku ze základní skupiny; však šli také z boje jako zpráskaní psi a nezachránilo je ani povzbuzování dvou sehraných fanynek –

Vinoř postoupila do finále s obhájcem loňského prvenství – Kubelkovými povstalci. Ti letos povstali jako jeden muž a ve finále nekompromisně vinořské smetli 4 : 0, pes by od poražených kůrku nevzal (a třeba ani nechtěl) –

Kde byla chyba, to si budou muset vinořští borci přebrat sami. Třeba se poučí i ze slov hráče M.J., který směrem k ukličkovanému P.K. pravil:

„Karásku, kdybys nedělal p…. a radči´s přihrál“, mohli vstřelit nějaký ten gól a pohár pro vítěze zvednout nad hlavu oni.

No jó, zase to kdyby … nechme ryby v rybníce a vraťme se na vyhlašování vítězů. Nejprve si pro cenu pro nejlepšího střelce došel vinořský Miroslav Naňko, který malou sošku převzal z rukou velmi vzácného hosta, pana Bohouše Javornického. Ano, správně, není to pouhá shoda jmen, je to bratr Milana Javornického, řečeného kamarády Eman. Z jeho rukou převzal dále sošku nejlepší turnajový brankář, též vinořský hráč, Tomáš Zemánek, který si svými akrobatickými zákroky vysloužil několikrát potlesk na otevřené scéně.

Vyhlašování vítězů začalo smutnou bramborovou medailí pro Přezletické (trošku to jistě spravila láhev šampaňského, když to „štěně“ jim nebylo dopřáno),

třetí místo obsadilo M – BUBO (což zapili též šampaňským), pro svůj pohár hořkosti si přišel kapitán vinořského mužstva a konečně je tu cena pro vítěze – putovní pohár a jedno malé roztomilé „štěně“.

Ceny jsou rozdány a najednou jako mávnutím kouzelného proutku hřiště osiřelo, židle zejí prázdnotou, osamocený ředitel turnaje sbírá v okolí pohozené kelímky a i to štěně zůstalo samo, bez mámy … 

Takže všichni příznivci sportu a kopané zvlášť zdar a za rok a v hojnějším počtu NA SHLEDANOU.

Fotogalerie

«Zpět