Jarní seniorské odpoledne a vlastně podvečer i večer
Je už skutečně mnohaletou tradicí, že než začnou ty zásadní práce na zahrádce, je potřeba využít ten čas mezi hnusnou zimní inverzí a krásnými slunečnými jarními dny a tuhle dobu relativního „nicnedělání“ využít k setkání se svými sousedy, vlastně spíš mnohaletými kamarády.
Ve středu 13.dubna byl společenský sál prostřen pro naše seniory, kde kromě buráků a chipsů čekaly neuvěřitelně lákavé zákusky od naší dvorní cukrářky paní Mesnerové. Možná i pro tu jejich lahodnou chuť přicházeli první návštěvníci krátce po půl čtvrté; možná si ale chtěli spíš „urvat“ svůj stůl, kde pravidelně na jaře i na podzim sedávají. Tradičně nejobsazenější byl ten druhý zleva, kde sedávají věčně usměvavé až chechtající se paní Barešová a Schneiderová, která má srdce nejen na dlani, ale i na prsou.
Však taky bylo se čemu smát, zvláště vzpomněly-li si dámy na loňskou zapomenutou kabelku… Sotva si stihli přítomní říci pár slov, ochutnat pár dobrot a vypít kávu nebo čaj, přichází na pódium pan Milan Černohous. Za doprovodu své akustické kytary se všichni přítomní přenesli do dob Osvobozeného divadla a zazpívali si ty nááádherné písničky. Po nich následovaly taneční písně napříč hudební scénou jak poválečné éry, tak i přes padesátá léta dál. „Jo to byla doba každotýdenních čajů“, nostalgicky se povzdechly dámy nad čajem.
Hodinový program utekl jako voda a po nezbytném hudebním přídavku je tu přídavek další, tentokrát jídelní. Předsálím se line vůně smažených kuřecích řízků a bramborového salátu, hmmmm ňam.
Posilněni večeří, kráčí naši dříve narození sousedé vstříc další zábavě, kterou pro ně obstarává singl Zahradníček. Druhý do dua, ten starší, má bohužel problémy se zády, a tak se „mládí“ musí snažit samo. Je ale vidět, že je to profesionál a během pár skladeb je obecenstvo jeho. Takže ještě honem přičísnout, ať to na parketu pořádně sluší a vzhůru do kola:
Pauzu mezi skladbami využila paní kulturněkomisní předsedkyně ke gratulaci čerstvému „devadesátníkovi“ panu Vendelínu Zlochovi, kterému posléze pan Zahradníček zahrál na přání oblíbenou písničku o dětech z Pirea.
A pak už je jen tančilo, zpívalo, pilo a veselilo se. Kdy zábava skončila, to vám nepovím, protože jsem únavou vyrazila domů po 20.hodině večerní jako jedna z prvních; prostě nic nevydržím. To víte – teď jsem chtěla napsat mládí, ale to už je při pohledu na věk mých dětí trochu pryč, takže znovu: To víte, střední věk :-)!
LČ
Fotogalerie
