Archeologické naleziště
Zlatý kopec – domov našich předků má půvabné a přitažlivé jméno. Označuje kamýk (místo, kde vystupuje na povrch země skála). Zastavme se na chvíli na místě této lokality a pokusme se podívat do okolní krajiny očima člověka žijícího před 700 000 lety.
Rekonstrukce podoby Homo erecta, podobně vypadali obyvatelé sídliště v Přezleticích. Výrazná je vyčnívající ústní partie, silné nadočnicové oblouky a nízké čelo. (podle Z.- Buriana)
Podnebí bylo celkově teplejší než dnes, a to se nacházíme teprve na počátku doby meziledové (interglaciálu); později ve vrcholu interglaciálu se ještě otepluje a krajinu pokrývají lesy. V době osídlení přezletické lokality bychom se však nacházeli v ploché krajině stepního charakteru. Jsme na nízkém levobřeží široké, mělké trochu líné řeky Pralabe, jehož břehy dosahují takřka až k lokalitě. Podél břehů vytváří řeka nivu a v ní, nedaleko před námi velké mrtvé rameno, jakési nehluboké, ale dosti velké jezírko, ze kterého vyčnívají černošedé skalky, tvořené nepříliš vzhlednou horninou – buližníkem. I když se pod Zlatým kopcem, kde si postavili jednoduchou chýši, zřejmě zdržovali delší čas, po většinu svého života procházeli krajinou, aby si obstarávali potravu.
Okolo vody bylo vždy dosti živo, proháněla se tam spousta drobných i větších hlodavců, jeden z nich byl dokonce veliký asi jako prase. V jezírku a v řece žily ryby (štika a lín) a dorůstaly úctyhodných rozměrů (např. štiky až dvou metrů). Na vodě lovila hejna vodního ptactva, vysoko ve vzduchu se vznášel říční orel. Okolo rostly vysoké stromy,v nichž se usadily kolonie netopýrů. Samotné jezírko byla nehluboká, ale trvalá nádrž s určitým, občasným průtokem. Jezírko bylo hluboké asi tři metry, mělo jílovité dno, nepříliš hojně bylo zarostlé vodním rostlinstvem. Nyní si prohlédneme okolní step, kde byly zastoupeny zejména pelyněk a vrbina. V této travinné stepi žili různí živočichové; např. krtek, rejsek, malý vlk, hyena, liška nebo kuna. Step se hemžila nejrůznějšími hraboši. Ve stepi se popásávala stáda koňů a polooslů, ale ojediněle také menšího nosorožce. Hojná byla zřejmě také stáda bisonů. Mohutně však musela působit stáda pramamutů. V lesích bychom nalezli zejména borovici, nepříliš hojně břízu, smrk, dub nebo lípu. Zahlédli bychom tam jelena, srnce nebo dokonce medvěda.
Nejstarší známý druh člověka s názvem Homo habilis zřejmě v Evropě nežil. Název první myslící bytosti, jejíž pozůstatky byly v Evropě nalezeny – Homo erectus, napovídá, že nejnápadnější odlišností těchto lidí od předchozího vývojového stupně je vzpřímená postava, vysoká asi 160-165 cm. Na obličeji jeho robustní lebky byly nejnápadnější mohutné a vystouplé nadočnicové oblouky chránící oči. Chrup byl podobný našemu a jeho stavba umožňovala zpracovávat rozmanitou stravu. Dokládá to např. dolní čelist nalezená v roce 1908 v pískovně u osady Mauer poblíž Heidelbergu v Německu. V porovnání s pozdějšími obyvateli Evropy chyběla heidelberskému člověku v dolní části obličeje vystupující brada. Víme, že byl výborný lovec, protože dokázal ulovit prakticky všechno, co bylo k lovu vhodné. Na rozdíl od předchozích australantropů, kteří dokázali ulovit jen malá zvířata, si archantrop mohl dovolit ulovit i největší zvířata; např. primitivní mamuty a jejich mláďata. Přitom víme, že si zejména slonovití dokáží svá mláďata velmi urputně bránit, proto jejich úlovky svědčí o velké zdatnosti a chytrosti tehdejších lovců. Museli při tom používat účinné lovecké zbraně, jako např. masivní dřevěná kopí, ale i lehčí oštěpy nebo další dřevěné, kostěné či kombinované nástroje, jako kyje, mlaty, sekeromlaty apod. samotné zbraně by ovšem nestačily, nejdůležitější byl systém organizace kolektivního lovu. O vysoké úrovni a dynamice myšlení svědčí nejen schopnosti lovit nejrůznější zvířata, ale i nejrůznější prostředí : na zemi, ve vodě a ve vzduchu. Při lovu některých zvířat spolupracovali lovci z několika komunit, což předpokládá vysokou úroveň koordinace činnosti, ale hlavně schopnost artikulovaného dorozumívání. Tyto komunity během roku zřejmě překládaly svá sídliště, patrně v závislosti na tazích a chování zvěře. Pro nejkomplikovanější zimní období, zakládaly na předem vyhlédnutých a vyzkoušených místech zimoviště – příkladem je právě sídliště v Přezleticích.
Předpokladem úspěšnosti předvěkých lidí byla organizace. Základní jednotkou byla širší rodina, která se skládala z několika dospělých mužů – lovců, několika dospělých žen – matek a dětí. Ochranu, vnější organizaci zřejmě zajišťovali muži – lovci za vůdcovství nejsilnějšího a nejzkušenějšího lovce. Jednou z hlavních funkcí byla péče o děti. Doklady péče o přestárlé, nemocné a mrtvé příslušníky komunity zatím nemáme, můžeme se domnívat, že byla na velmi nízké úrovni. Své mrtvé nepohřbívali, při úmrtí pravděpodobně opustili sídliště a o ostatní se postarala příroda, zejména hyeny.
Naleziště je známo již více než padesát let, samostatný archeologický výzkum se zde ale začal provádět od roku 1975. Při výzkumu jednoho z horizontů naleziště bylo odkryto prakticky celé sídliště archantropů. Zachovaly se zbytky lidského obydlí - masivní chaty, ohniště a místa s odpadky kostí, jakožto zbytků potravy, a také s odhozenými, použitými nástroji. Zbytky živočichů jsou výborně zachovaná, takže celý kolektiv paleontologů-specialistů mohl stanovit, kteří živočichové v okolí sídliště žili a jak hojně byli zastoupeni. Podobně se další odborníci zabývali určením zbytků půd, geomorfologií naleziště, rozborem nánosů apod. Tak bylo možné kombinací všech poznatků vytvořit obraz okolní přírody i vlastního sídliště s neobyčejnou podrobností a přesností. Zásluhu na tom má i obdivuhodná schopnost přezletických slínů (nánosů bývalého jezírka - slepého ramene Pralabe) uchovat dokonale zbytky téměř všeho, co na zemi či ve vodě žilo a mělo kostru nebo schránku.
Z přezletického lomu pochází rovněž nejstarší kus opracovaného křemence a rovněž vzácný nález pozůstatku (část zubu) nejstaršího člověka Evropy.
Je s podivem, jak tehdejší člověk uměl opracovat velké kusy buližníku na hrubé formy dobře uchopitelných nástrojů, ale i jemné škrabky, sekáčky, nožíky i vrtáčky. Důkazem jeho abstraktního uvažování je, že tyto nástroje vyráběl v sériích zachovávajících určité pevné tvary. Zhotovil drobné dlátko jemně vybroušené ze srnčí kosti, které je naším nejstarším broušeným kostěným nástrojem. Rovněž zde byl nalezen jeden z nejstarších dokladů používání ohně v Evropě.
Půdorys sídelního objektu (chaty). Základ tvořil mohutný val z hlíny a kamení, do nějž byly zaraženy kůly stanovité konstrukce obydlí. Nedaleko vchodu bylo ohniště. Nález je nejstarším dokladem obydlí v Evropě (stáří cca 700 000 let).
Vysvětlivky: 1-kameny, 2-zvířecí kosti, 3-ohniště
Rekonstrukce sídelního prostoru na staropaleolitickém sídlišti v Přezleticích. Podloží tvořil povlovný břeh jezírka, ohraničený na severu, východě a západě strmými skalními bloky, které tento sídelní prostor dokonale chránily. Na jihu se otevíral k hladině jezírka. Jeho rozloha byla 150 m2
Literatura:
Fridrich J.: Nejstarší paleolit, starý paleolit, střední paleolit; v: Pečírka J. a kol., Dějiny pravěku a starověku, Praha 1979 Pravěké dějiny Čech; uspořádal R. Pleiner a A. Rybová, Praha 1978
Sklenář K.: Památky pravěku na území ČSSR, Praha 1974
Fridrich J.: Přezletice, a Lower Palaeolithic site in Central Bohemia (Excavations 1969-1985), Praha 1989
Mazák V.: Jak vznikla člověk (Sága rodu Homo), Praha 1977