Přezletice mezi posvátným Řípem a starobylou Kouřimí na cestě praotce Čecha a Lecha
Přezletice jsou v pomyslném středu Labsko - vltavské oblasti, pohleďme tedy perspektivou této obce na pamětihodná místa našich dějin a legend.
1. Říp (461 m.n.m.), je čedičová sopka, dominanta kraje u Roudnice nad Labem.
Původ názvu není slovanský, pochází asi z germánského Rieb, Riep, Rip, čili hora, a je otazné, zdali ji za posvátnou měli Keltové a Germáni, zvláště Durynkové, kteří jak dokazuje osada germánsko-slovanská z Března u Loun, asi mírumilovně přijímali příchozí slovanský lid.
Snad méně pravděpobný je prakeltský nebo praevropský původ pojmu hora, Riva, dochovaný dodnes v keltské galeštině.
Durynkové jsou známí i v české pověsti o válce Lucké, v níž měl Durynk useknout hlavu syna knížete Vlastislava z Poohří, za což mu prý otřesený kníže Neklan přikázal, aby se oběsil. Tito Durynkové vytvořili severozápadně od Krušných hor svoje království (cca 350-531 n.l.). Posledními králi Durynků byli Bisinus (480?-505), a jeho synové mezi něž svoji říši rozdělil (Hermanfríd 505-531 n.l., Baderich a Berthachos). Hermanfríd měl vést válku proti svému bratru Baderichovi a porazit jej. Kvůli sporům proti sobě Hermafríd poštval franckého krále Chlothara I, a jeho spojence. Království Durynků bylo postupně připojeno k francké říši a část jeho území obsadili po řeku Sálu slovanské kmeny a Sasové. Král durynků Hermanfríd měl záhadně upadnout z hradeb a zabít se. Jak hluboko sahala přímá nebo nepřímá moc tohoto durynského království do severozápadních Čech nevíme. Pád Durynské moci umožnil Slovanům postoupit dále podél řeky Labe na sever a spojit se s kmeny postupujícími směrem od Polska.
Někdy v tento čas měl dorazit do tohoto území praotec Čech, u Kosmy zvaný Boemus se svým lidem, jenž zde rozložil svá sídla a postavil bůžky slovanských Bohů.
U Kosmy je to vojvoda (Lech), zvaný Boemus, což je název země české po keltském kmeni Bójů. Avšak slované uctívali Boga - Boha, který znamená boha štěstí v perské mytologii a v indických Védách je zván Bhaga (Vznešený dobrodinec), jeden z dvanácti bohů nebes, áditjů. Pojem Boga byl převzat slovanskými věrozvěsty Metodějem a Cyrilem pro překlad biblického absolutního Boha (Adonaj).
Kosmas možná chtěl vyjádřit to, že praotec Čech je pánem země z vůle Boha (Bohemie), ať již mínil keltské, latinské či slovanské kořeny svého vyprávění. Protože pojem Búh, boh, buoh, bog, asi přejali Slované kdysi dávno z íránských jazyků a koření ve védském pojmu Bhaga, což se ozývá ve slavné Bhagavadgítě, Zpěvu Vznešeného, nebylo by lze vyloučit, že oproti běžnější etymologii keltské nebo germánské, by pojem HORA - Riep, Říp, mohl pocházet z íránských jazyků. A to ze sarmatštiny nebo sasánovské perštiny, kde známe pojem vrch - ripa, a Řekové popisují v zemi Skytů a Sarmatů hory Ripejské (Hekataios), mapa Ptolemaiova zase hory Ripské. Jak dalece by některé íránské skupiny dokázaly ovlivnit keltské jazyky nebo slovanské tradice, aby název hory pocházel z íránského okruhu, nevíme, ale slovanské jazyky obsahují archaické íránismy a mají společné kořeny s íránskými a védskými jazyky.
Ostatně řeka Nitra na Slovensku a stejnojmenné město pochází ze sarmatského nebo skytského jazyka a znamená oko, zrak, dar vidění (Neitra) a védský jazyk pro oko lidské užívá pojem akša - oko a pro zrak bohů a mudrců pojem nétra (jasnozřivý zrak) a také nás tu dělí celá tisíciletí a ohromná vzdálenost mezi ponitřím a Indií.
Kronika Dalimila z roku 1314, již nazývá praotce Boema Čechem, který byl vojvodou (Lechem) české čeledi a přivedl ji ze země Charvátské (dle jedněch z Balkánu dle druhých ze zakarpatí). A prý utekl z oné země kvůli jakési vraždě. Následný kronikář Přibík Pulkava krále a císaře Karla IV. zná již dva praotce Čecha a Lecha, z nichž druhý se od Řípu vydává přes zasněžené hory na sever a zakládá další slovanská plemena v Polsku a na území bývalé NDR.
Je to tedy poměrně spletitý příběh vzpomínek a pověstí, který poskládali naši letopisci a z nichž čerpal také Hájek z Libočan a kronikář Dubravius.
Archeologicky významné jsou objevy neolitických dlouhých mohyl starých asi 6000 let, z katastrů obcí Vrážkova a Dušníků, které poukazují na archaický a starodávný kult posvátné hory Řípu, spojnice mezi světy viditelna a neviditelna a zařazují tak naši svatou sopku mezi evropsky významná místa. Následně v blízkosti Řípu (Vrážkov), máme pohřebiště a možná sídliště Unětické kultury starší doby bronzové. Z okolí Řípu a na jeho vrcholu známe bronzové předměty a střepy z knovízské prakeltské kultury. Nemůžeme zde vyloučit po vzoru Slánské hory možný, dávno odstraněný menhir na vrcholu Řípu.
Zajímavostí je to, že Říp s legendou praotce Čecha měl být tajemně spojen s další posvátnou sopkou, vrchem Šariš u Prešova na východě bývalé Československé republiky.
2. Oškobrh u Libice nad Cidlinou, sídlem vyvražděných Slavníkovců.
Tento kopec vysoký 285 metrů nad hladinou moře, obklopený opukovými lomy, z nichž snad pocházel i kámen na stavbu kostela a dalších děl slavníkovské Libice, patří vedle Řípu a Blaníku do trojice našich nejmocnějších českých vrchů.
S Oškobrhem se pojí legenda o tom, že až bude českému knížectví nejtíživěji, vyrazí z hory Blaníku spící blaničtí rytíři, odlákají nepřítele od Pražských bran a zavedou jej do polabských mokřadů. Zde se z hory Oškobrhu vynoří další, spící vojsko Svatého Václava a společně tohoto nepřítele pobijí.
Oškobrh se má nazývat po Vaškovi, milenci kněžny Libuše, nebo po sluhovi knížete Slavníka Oškovi, který zde nalezl zatoulaného syna tohoto knížete, Radima.
Libuše zde měla sbírat byliny a protože prý vozka zaškobrtl o kámen a spadl, dostal kopec jméno od Libuše a to Vozka zaškobrtl - Voškobrh. Kromě toho, že asi existovaly slovanské božínky a vědmy jména či titulu Libuše (libé bohům?), mimo legendární pramáti přemyslovského rodu Libuši, jak dokládá také Libušino jezírko na Kouřimi, budou některé lidové původy názvu Oškobrh nepřesné. Ptolemaios zná Askiburské hory v zemi keltů na své mapě z druhého století, a vypadá to, že podobně jako u Řípu je Oškobrh starobylým pojmem z keltské nebo germánské doby.
Na Oškobrhu bylo halštatské hradiště, okolí kopce je plné archeologických nálezů a pravěkých posvátných výšin jako je skalka u Velimi, navíc to byla posvátná hora kmene Charvátů a Zličanů, spojenců a soupeřů kmene Čechů. Proto nelze vyloučit ani keltský původ názvu temene kopce Askidunum, hrad v lese jasanovém, jakož Askibrig, Jasanový vrch, či Askiburgion, řeckých obchodníků. Jiný pozůstatek předslovanského pohoří ptolamáiovy mapy se nám nedochoval. Jako je pro kmen Lučanů, Lemuzů, možná i Pšovanů posvátná hora Říp, byla pro východočeský kmen Charvátů a Zličanů z Kouřimi, patrně posvátná hora Oškobrh.
3. Lechův kámen na Kouřimském hradišti. Když na trase Říp, Přezletice, Oškobrh budeme pokračovat po směru hodinových ručiček, narazíme na další přírodní archaický útvar, skálu z červené ruly, v blízkosti velkého slovanského hradiště Kouřimi, kde sídlila knížata kmene východočeských Zličanů. V jedné variantě pověsti o praotci Čechovi, se vedle něho vynořuje vojvoda Lech, po němž možná byli mnozí vojvodové slovanští zváni Lechové nebo to byl titul vojvody a šamana kmene. Přibík Pulkava ve své kronice již nespojuje pojem Lech, jako titul Čecha, či praotce Boema Kosmovy kroniky, ale z nějakého zdroje přijímá pověst o Lechovi, který po určitém čase z území mezi Milešovkou a Starou Boleslaví měl oddělit své voje od lidu Čechova a vyrazit přes zasněžené hory na sever do Polska a zde založit Hnězdno (Gniezdno), dle orlího hnízda jehož spatřil.
Hájek z Libočan pak asi mimo mnohé své smyšlenosti, zachytil starou legendu o Kouřimském hradišti, když vypravuje, kterak se Lech vydal zprvu na jihovýchod, směrem na nynější kolínsko a zde měl založit patrně strážný a obětní oheň, aby Čech věděl, že jeho cesta dopadla navýsost dobře. Představíme-li si, kterak je na památném Lechově červeném kameni zapalován oheň, aby byl vidět až na Řípu, je jasné, že muselo jít o soustavu ohňů, které asi na linii Kouřimi, jež se dle tohoto ohně má jmenovat, hořel na Klepci u Přišimas, dále někde mezi Ládvím a Zlatým kopcem, až po Říp, aby je bylo co nejlépe vidět. Lech pak opustil Kouřim a odešel do Polska, kde založil Krakov, vyhnal odsud draka sedmihlavého a měl syna Lecha, Kraka II a dceru Vandu (kronika Velkopolská).
Hájek z Libočan praví,- že roku 653 po devátém roce, v němž čeleď Čechova v kraji (polabském a vltavském) bydlela, Lech, mladší to bratr Čechův maje velikou čeleď po svou správou, umínil se usaditi na východ Slunce a té vší krajiny bratru svému staršímu postoupiti. Oblíbiv sobě (Lech), místo jedno, od bratra i ode všech odpuštění vzav a přátelsky se s nimi rozžehnav, tam se obrátil...
A on (Lech) k nim pověděl,- třetího dne, dřív než dennice vzejde, vstupte na Říp a já toho času ve hvozdu veliký oheň učiním a kdež uzříte blesk ohně a veliké dýmu kouření, tu znejte mé osazení. A dle Hájka Lech započal stavbu hradiště Kouřimského, které je však přinejmenším o dvě století mladší.
Bylo zvykem obsazovat zemi posvátnou orbou (Přemysl), či ji zasvětit bohům obětním ohněm jako u Íránců, Indů Védu či Slovanů. Pakliže se tento příběh stal a jakýsi vojvoda Lech, se vydal na Kouřimsko, musel vzplanout řetězec obětních ohňů mezi Řípem a Kouřimí, z nichž některý možná hořel i v přezletickém kraji na Zlatém kopci.
Kouřim totiž byla mocným hradištěm, velkým konkurentem a možná i spojencem Přemyslovců. Na hradišti bylo posvátné Libušino jezírko, snad původně slovanské věštebné či obětní místo, u něhož byla později pochovávána vládnoucí vrstva kmene Zličanů. Mezi výjimečné nálezy šperků s velkomoravským vlivem lze zařadit ozdobnou sekyrku možná až starého perského původu. Hrob 106 b, kouřimské kněžny byl vybaven luxusními šperky a předměty, je obdobou princezny z Vinoře nebo možné slovanské léčitelky z Klecan. Hradiště Kouřimské trvalo od počátku devátého století do začátku století desátého, bylo však sežehnuto ohněm a přebudováno. Zdali ještě tehdy tuto rekonstrukci řídila sama knížata Zličanů nebo jejich možní příbuzní Slavníkovci, spříznění snad i s Přemyslovci se těžko prokazuje.
4. Otázky, jež si možná nikdo doposud nepoložil.
Mimo Řípu, Oškobrhu a Lechova kamene, známe další posvátné hory okolo Pražska, půjdeme-li dále po směru hodinových ručiček od staroslavné Kouřimě.
Je to Blaník s legendami o spícím svatováclavském vojsku, sahajícími možná do husitské nebo i starší doby, s podivnou relativisticko-časovou anomálií, kdy den pobytu v Blaníku má trvat jeden lidský rok.
Překročíme-li Vltavu a zamíříme-li k Berounce, nemůžeme minout starodávný Tetín, pomyslné místo slovanských kouzel kněžny Tety a hradiště na němž byla umučena uškrcením babička svatého Václava Ludmila na příkaz jeho žárlivé matky Drahomíry.
Zde je kraj svatého Jana pod Skalou, kde měl přebývat kníže Ivan jako poustevník, a nad Tetínem je památný vrch Damil s příbehem o Mile a Damilovi, milencích, které Teta odhalila a za znesvěcení svatého stavu léčivých víl, nechala skočit z tetínské skály na bílém koni do propasti v místě dnešní trati z Berouna do Prahy.
Nad Tetínským krajem je okraj přemyslovského panství Přemyslovců proti svárlivému kmeni Lučanů. Proto se zde Přemyslovci opevnili na výtečném hradišti Libušín, odkudž měla vládnout hadačka Libuše po smrti svého otce Kroka.
Jestli něco takového jako panství Libušino nebo kmene Čechů tehdy existovalo, muselo sahat kamsi za Vltavu, asi po údolí potoka Vinořského.
První zmínka o Libuši je v Kristiánově legendě z 10 století, jako o hadačce provdané za Přemysla Oráče.
Konečně, když byli poraženi morem zhoubným, k jakési hadačce se obrátili, jak pověst praví, se žádostí o radu a věštbu. A když ji obdrželi, založili hrad a jméno Praha mu dali.
Kristián praví, že si pak Čechové dle výroku hadačky vybrali za vojvodu Přemysla a oženili jej s panenskou vědmou. Kristián pokračuje,- A když byli takto konečně osvobozeni z rozličných morových ran, stanovili si v čelo po Přemyslovi vojvody z potomků jeho.
Vypadá to tedy, že Libuše možná viděla jakýsi nadějný konec v některé z morových ran, takzvaného Justiniánova a byzantského moru, který v letech 540-555, 573, 602, 698, 747-751 n.l. postihoval starý svět, střední Evropu nevyjímaje. Snad Libuši nebo nějaké další vědmě - bohyňce, pomáhaly nástroje, vykuřovadla k posílení mimořádného daru jasnozření. Morové rány ničily moc velké byzantské říše, germány a slovany asi hnaly na území bohatých antických měst. Barbara Brabanti z Mohučské univerzity zkoumala 16 koster barbarů z Bavorska, kteří byli prokazatelně zasaženi morem, a to v šestém století, v čase údajného příchodu Slovanů do Čech.
Navíc si málokterý český historik dává do souvislosti údajný výbuch sopky, roku 536, snad někde na Islandu, s pohybem slovanských barbarů a sychravým počasím těch let, kdy prý v jižní Itálii kvůli zaclonění slunečního svitu sopečným prachem mrzlo až praštělo a v létě bylo kolem nula stupňů.
Praotec Čech měl přijít někdy za vlády mocného císaře Justiniána I. jenž vládl v letech 482-565 n.l. pakliže to nebylo později s nějakou další slovanskou vlnou osídlenců, pohřbívajících pod mohylami.
Mor a jeho strašné dopady se zajisté vtiskly do mysli vyprávění starců, ačkoliv asi neurčíme, která z jeho vln měla být spojena z kněžnou LIBUŠÍ.
Kosmas totiž mluví o tom, že po smrti praotce Boema nastalo bezvládí a tak doba Kroka a jeho tří dcer Tety, Kazi a Libuše, mohla být kdykoliv do doby poslední morové rány raného středověku v roce 750 n.l. Vděk lidu za pominutí takových zel by byl asi nesmírný a právo potomků vědmy na vládu českého kmene těžko vyvratitelný.
Libušín byl zkoumán archeologem Váňou, slovanské hradiště z devátého až dvanáctého století bylo založeno na místě starší osady, u pramene potoka svatého Jiří, jenž pramení v posvátné studánce Libušině. Odtud měla zřít slávu Prahy a obdržet další vidění. Archeolog Váňa zde u studánky vykopal polovinu, možná obřadně rozlomeného a obětovaného disku s astro-magickým účelem, se znaky slunečního a měsíčního cyklu nebo božské moci. Disk byl vyroben z keramické hlíny pro slovanskou keramiku pražského typu 6. až počátku 7. století n.l.
Protože s Libuší nebo nějakými obdobně zvanými vědmami jsou spojeny na opačné straně Pražska Libín Slavníkovců, vrch Oškobrh a další místa, musela by památná vévodkyně a hadačka česká cestovat také krajem kolem Přezletic.
Libuše prý dle pověstí věštila z věže, jako Veleda, vědma z kmene Bruktarů nad řekou Lippe, vtékající do Rýna, jež měla kněze, který vykládal její sdělení. Kdekoliv by Libuše věštila, přinejmenším byla na vyvýšeném místě, jak se na takové postavení asi patřilo a slušelo.