Pravěký člověk na Zlatém kopci
Čím jsou Přezletice světové? Sídlištěm pravěkého druhu člověka, který prošel mnoha vědeckými názvy (člověk diluviální, předpotopní, pithecantropus, až se ustálil pod pojmem člověka vzpřímeného, Homo erectus. Tento pravěký druh člověka, dle jedněch předek člověka současného, dle jiných zase pro změnu slepá vývojová větev lidstva, obýval naši planetu velmi dlouhý čas. A to zhruba od doby 2000 000 let před naší dobou po doposud nejmladší nálezy tohoto předvěkého lidstva z Ngandongu na Jávě, staré zhruba 110 000 let.
Současné lidstvo je doposud datováno do nějakých 300 000 let nazpět v dějinách světa, a tak se možná mohlo ještě někde potkat s pozůstatky tohoto, dle některých zpráv nesoutěživého a technologicky setrvačného druhu homo.
Člověk vzpřímený je spojen s několika otázkami.
1. Měl vůbec nějakou schopnost byť primitivní řeči, a to na základě porovnání fyziognomických znaků lidoopů a člověka vzpřímeného. Někteří badatelé se přiklánějí k tomu, že asi nějakou prařečí či hvízdotem po vzoru kanárských Guančů se dorozumět tito pralidé či jejich vybrané skupiny opravdu mohly.
2. V Africe byl sice prokázán objev toho, že některé skupiny tohoto pračlověka používaly souběžně jak starší a primitivnější způsob opracování nástrojů (Olduviánská industrie), vedle takzvaných nástrojů auchelliénských, připisovaných hlavně homo erectům, což ukazuje na neuvěřitelnou generační přenášenou setrvačnost, která by však s ohledem na délku trvání tohoto druhu připadala dnešní zrychlené generaci navyklé každotýdenním novinkám a nabídkám kde čeho jako pomalá šílená nuda, vlekoucí se celé věky. Ale obecně řečeno je tento pračlověk, jehož předkové dokázali postupně proniknout jak do Evropy, tak do Asie, a to až na dalekou Jávu v Indonésii, pokládán za velmi nepřizpůsobivého.
Objevy na arabském poloostrově ukazují na to, že na rozdíl od neandertálců a soudobého lidstva, či možná také denisovanů, neměl tento člověk onu příslovečnou zvídavost našeho druhu.
Erectové podle dosavadních zjištění, nevyhledávali naleziště lepších zdrojů suroviny, než měli ve svém okolí, příliš neodpovídali na změnu prostředí s ohledem na sucho nebo jiné pohromy, a nijak neobnovovali své technologie. Z dnešního pohledu však šetřili přírodní zdroje a žili sběračsko-loveckým způsobem života, přiměřeného udržitelného stylu, jenž jim však nakonec přinesl jiný druh zkázy, než hrozí našemu světu. Zkázy z pasivní pohodlnosti a neschopnosti zavčasu se přizpůsobit změnám podnebí a dalším okolnostem.
3. Přesto tito lidé asi dokázali využít několik převratných novinek.
Udržovaný přírodní nebo možná již přírodní oheň (čínský Homo erectus, dříve nazývaný Sinantropus pekinensis), obdydlí v jeskyních a pod převisem (u nás Stránská skála u Brna), nebo dokonce byl schopen vybudovat jakési přístřeší (Přezletice), snad uměl využívat primitivních plavidel, a samozřejmě měl nástroje (oštěpy? kyje?, kamenné házecí nástroje), k ulovení zvěře a případnému odchytu ryb.
Výhodou tohoto člověka snad byla schopnost vyšší odolnosti vůči ztrátě tekutin, při možné variantě loveckého umění na bázi běhu a snahy uštvat některé druhy lovené zvěře.
Přezletice na zlatém kopci, náleží mezi význačná naleziště paleoantropologického výzkumu člověka. Kdysi zde byla krajina pradávného Labe, jehož tehdejší koryto se před 700 000 až 750 000 lety klikatilo Polabím v trochu jiném korytě než dnes. A tehdejší tlupa pralidstva, našla si zde skvostné útočiště, v poloze u tůně či větší vodní plochy, která měla dle výzkumu vzniknout oddělením slepého ramene pravěkého Labe, v časech, kdy našim dějinám posledního tisíciletí bylo ještě odzvoněno.
Je otázka do jaké míry si v době poměrně příhodné a teplé, tento pradávný člověk uvědomoval nějakou záhrobní existenci své duše, rytmus střídání časových proměn přírody, měl-li ponětí o nějaké historii a úctě k nějaké zpětné generaci svých předků.
U jezírka našel tento lid místo, chráněné z východu, západu a snad i od severu skalními výchozy, mezi nimiž si pračlověk zbudoval hradbu z hlíny, po vzoru dětských hradů, doplněný asi zpevňovacími kameny, v němž byly archeology odkryty stopy po dřevěných opěrách či konstrukcích jakéhosi obydlí. Jde zde o jeden z nejstarších důkazů stavební činnosti člověka vůbec, kdy dotyčný Homo erectus nevyužíval jen převisů, jeskyní a dalších matkou Zemí připravených úkrytů, ale sám započal budovat nějaká jednotlivá či možná pro tlupu skupinová sídliště.
Labe za doby přezletického pračlověka, jehož stopy nalézáme i na dalších místech v Polabí vypadalo v mezidobí gunzské a mindelské doby ledové zcela jinak. Území skoro až k Přezleticím za gunzské doby ledové vyplňovalo jezero, které vzniklo v důsledku toho, že ledovec bránil snadnému odtoku vodstva Labe a jeho přítoků do moře, přičemž z jezera vystupovaly ostrovy a poloostrovy tvořené částečně i českým středohořím, jeho pověstnými sopečnými kužely.
Po tání ledovce se krajina s naplavenými štěrkopísky odvodnila, a dnešní Vltava vtékala do Labe dvěma cestami. Východní Vltavské rameno jakž takž kopírovalo nynější stav, ale řeka byla mnohem méně zahloubena než dnes, aby se u Křečovic vlévalo do pra-Labe a západní tok Vltavy tekl přes Ouholice, Vodochody, dále obloukem kolem severozápadní strany Řípu a na ním se spojil vodami svými s Labem. Přezletice tedy sousedily s jakýmsi ostrovem, Ohře měla zcela jiný tok, a Jizera se vlévala do Labe trochu východněji. Tehdejší meziledová doba oplývala hojností ryb, předků mnohých nynějších savců a proto-mamutů. Je přitom zajímavé, že jak tato teplá období gunzské, mindelské a risské doby ledové, tak jejich dosti dlouhá mezidobí, leckdy hřejivější, teplejší a příjemnější pro člověka, než je tomu v současnosti, stále vyplňují nálezy primitivně štípané kamenné industrie Homo erectus. U nás zatím nemáme takové štěstí na kosterní pozůstatky tohoto pravěkého člověka, pomineme-li diskuze a rozpory týkající se přezletického zubu Homo erectus. Přezletický člověk znal oheň, jak dokládají vykopávky nedaleko vchodu do jeho pradávné chaty, ale o sto tisíc let mladší (600 000 let starý) objev archeologického výzkumu na posvátném kopci pravěkého lidstva, Stránské skále u Brna, také na ohořelých kostech zvěře dokládá tamější používání ohně. Když jsme u problematiky Homo erectus, člověka vzpřímeného, nesmíme zapomínat, že nové nálezy, genetické rozbory, antropologické závěry a mnohdy učené zmatky, změnily od doby objevu Přezletického sídla (1964, 1975), natolik údajný vývojový strom lidstva, že za co by kdysi člověk dostal nedostatečnou (neandertálec není předkem moderního člověka), by tentýž student dostal výtečnou, až po teorie vzájemného křížení neandertálců a současného člověka.