Na nejsvatější poutní cestě českých dějin
Přezletice leží v blízkosti starých obchodních stezek. Tento kraj chránili Přemyslovci hradištěm ve Vinoři, Staré Boleslavi a Toušni (880 Vinoř?, kolem 900 n.l. Boleslav Toušeň 850? ). Stará Boleslav je tak dle archeologických výzkumů o něco starší než doba Boleslava I., ale to nevylučuje, že tento ambiciózní bratrovrah a zároveň přeměnitel českého státu na říši podobnou Velké Moravě, nějak nepokračoval v opevnění staroboleslavského hradu. Po zavraždění knížete Václava, bylo na příkaz jeho bratrovraha Boleslava I. zázračně uchované tělo (Kristiánova legenda), převezeno v noci 4. března asi kolem roku 938, ze Staré Boleslavi na Pražský hrad.
Je otázka zda se tak stalo za tmy, protože takové převezení ostatků (translace), bylo pokládáno přímo za vyhlášení dotyčné osoby za světce. Kníže Boleslav, který bratrovražedný čin, podporovaný jeho družiníky, Hněvsou a dalšími bojovníky, částečně svedl na své našeptávače a dílem se možná kál, neboť asi nevykonal celé toto procesí za jedné noci a za pouhého světla loučí. Není vyloučeno, že průvod s tělem sv. Václava se nemohl zastavit někde v okolí vinořského hradiště. Legendisté mluví o zázracích, které se děly při převozu Václavova těla do Prahy. Zázračné události souvisely s tím, že rozvodněný potok Rokytka v dnešní Praze, hrozil převrhnutím povozu a odnesením světcova těla kvůli rozvodněnému toku. Proto boleslavovi družiníci stavěli přes potok most, aby převezli svatý náklad, a náhle viděli, že vůz je na druhém břehu rozvodněného potoka. Divoká voda musela být výsledkem deště nebo prudkého jarního tání, a tak si umíme představit jak asi vypadala tehdejší cesta od Boleslavi, přes Popovice, Přezletice, okraj Letňan, místo pozdějšího kostela svatého Václava na Proseku (Praha 9), potok Rokytku (Libeň a Karlín), směrem k budoucí svatopetrské bráně pražské, až k Vltavskému brodu. Zde zase na starém pražském dřevěném mostě, měl být vůz zázračně ochráněn před rozvodněnou Vltavou. Při průjezdu cca dnešní Nerudovou ulicí, nechtěl povoz dále pokračovat v cestě, dokud nebyli propuštěni vězni ve zdejší věznici. Na místě věznice byla postavena předrománská kruhová stavba a následná rotunda, jejíž objevené základy na Malé Straně v jezuitské budově, nyní Matematicko-fyzikální fakultě UK, patří k velkým senzacím archeologického výzkumu posledních let.
PŘEZLETICE tak patří k bodům archaické kupecké stezky, pokračující pak z Prahy na Řezno, a z Boleslavi podél Labe na východ a na sever (do Žitavy) kolem Jizery, krajem tehdejšího kmene Charvátců a Charvátů.
Je-li sv. Václav ochráncem svého lidu a své země nelze tedy přehlédnout tyto vzrušující souvislosti.
Říšský protektor Reynhart Haydrich vyhlásil stanné právo v protektorátu Čechy a Morava v den umučení sv. Václava. Údajně si měl opovážlivě nasadit na hlavu svatováclavskou korunu, která náleží pouze sv. Václavu. Tím měl na sebe přivolat mocnou kletbu. Říšský protektor byl totiž smrtelně zraněn na místě, kudy též mohlo být převáženo Václavovo tělo.
Není nutné vypisovat do podrobností život a umučení Svatého Václava zavražděného u kostela Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi 28. září 935, což je také den našeho státního svátku. Mnozí historikové pochybují o tom, že Václavovo tělo převezeno z Boleslavi do Prahy tak brzo po jeho zavraždění. Jedním z důvodů by mohla být obava knížete Boleslava I., aby německý král Ota I. Nepřitáhl do Čech a nezmocnil se světcova těla. Byla by to nebezpečná situace pro český stát. Vlastník světcových ostatků byl totiž také možným vládcem a pánem nad jeho dědičnou zemí. Přemyslovci by tak mohli bez ohledu na velikost své říše skončit jako říšská hrabata. Musel to být velmi vážný důvod, který bratrovraha Boleslava přiměl k povýšení Václava na světce. Víme totiž z dobových pramenů a legend, jakož z archeologických vykopávek hromadného hrobu pobytých václavových bojovníků na hradišti Budeč, že se Boleslav, po zavraždění Václava, knížete českého, krutě vypořádal s jeho bojovníky, družinou a jeho možnými potomky. Dokonce matka Boleslava I. Vražedkyně svaté Ludmily, kněžna Drahomíra, musela utéct před svým synem do země východočeských Charvátů.
Je zřejmé, že kníže Václav vyrazil na osudnou cestu našich dějin obdobnou trasou, jako bylo jeho slavné převezení, již mrtvého, do rotundy Svatého Víta, kterou založil. Přezletice tak leží na jedné z nejsvětelnějších a nejvýznamnějších stezek království zemí koruny České.
Zastavení v Přezleticích u tabulí, které z trochu jiného úhlu, než je laciné kopírování wikipedií, tak má každému vlastenci a zájemci, věřícímu i bezvěrci ukázat věhlas této země, hloubku svatovojtěšské a svatováclavské tradice, pozdvihnout úctu k vlastním dějinám a památným místům.
Navíc, budou Přezletice asi nejspíš ležet na trase, po níž kníže Břetislav I., když dobyl Hnězdno a uloupil tak mnoho pokladů, jakož ostatky Prusy ubodaného Slavníkovce Vojtěcha roku 1039 po svém tažení do Polska, vítězoslavně vezl tuto válečnou kořist s druhým nejvýznačnějším světcem, Vojtěchem na Pražský hrad.
Samozřejmě, Polákům asi Břetislav oplácel obsazení Čech za knížete Oldřicha, odkud byli vyhnáni po slavné bitce na mostě k Pražskému hradu, při níž padl poslední známý Slavníkovec Soběbor (1004). Navíc Břetislav dobyl na polské posádce Moravu a dokonce se pokoušel rozšířit panství na Nitransko a obnovit tak možná Velkomoravskou říši.
Tak by přes nynější Přezletice asi také pochodovalo české vojsko, které své rabování a vypálení hlavního města polských Piastovců, svých bratranců, ospravedlnilo zmocněním se ostatků svatého Vojtěcha.
A do třetice, výšina v Sadské v Polabí, na východ od Přezletic, leží v kraji přemyslovské lovecké starodávné honitby, kde dle legendy založil Metoděj při své cestě do Čech, dřevěný kostel. Tato cesta Metodějova není doložena přímými prameny. Dá se předpokládat, že kdyby koncem devátého století, po předpokládané době pokřtění Bořivoje a svaté Ludmily na Moravě (873?, spíše 883), Metoděj sám nebo někdo z jeho význačných žáků navštívil Čechy, ať před nebo po porážce pohanského Strojmírova povstání, že by cestu na Levý Hradec nebo možná již pražský hrad, konali po staré trstenické a polabské stezce z Moravy do Čech. Tato cesta vedla kolem Čáslavi, Malína, výšiny Sadské, směrem ku Staré Boleslavi a přes Popovice, Přezletice, hradiště Vinoř, Klecany, na Levý Hradec a možná na pražské sněmovní pole na nynější ostrožnu Hradčan.
Tak by skrze Přezletice vedly mýtické stopy slavného arcibiskupa Panonie a Moravy, učence světového věhlasu, Metoděje (původním jménem Michaela) nebo jeho význačných žáků.
Svatý Vojtěch, Slavníkovec, patron celé Evropské Unie, a svatý Václav spolu se svatým Prokopem jsou takovou nosnou trojicí naší svébytnosti.
Většina panovníků středověké Evropy, snad vyjma Olafa, krále Norského, vládla ve jménu Boha a Krista, nebeského krále, jemuž zvláště v německém prostředí měli sloužit králové a císařové jako jeho suveréni na zemi. Po převezení těla Václava knížete z Boleslavi na Pražský hrad, byl přijat za světce, a asi kanonizován později Dětmarem nebo Vojtěchem v roli biskupa pražského. Nejspíš po korunovaci Vratislava II. roku 1085 prvním králem českým, byl svatý Václav povýšen na jakéhosi křížence svatého Jiří a archanděla Michaela, a uznán za jediného a věčného vládce a dědice české země a zemí koruny české.
To je událost, která nemá v křesťanské Evropě jen tak nějaké obdoby. Kníže Václav tak byl uznán za jediného trvalého a platného panovníka českého státu. Moc a věhlas Svatého Václava překročila naše hranice. Nedávno objevená freska svatého Václava v klášteře Polockém v Bělorusku z 12 století, je dokonce jediným dokladem jeho proslulosti v pravoslavném prostředí, čili mimo rámec římského západního křesťanství. Kníže Václav byl uctíván nejen jako světec v rámci římskokatolického náboženství, ale na svých pavézách jej měli vykresleného i husité. Václava přijali za svého mnozí evangelíci. Za baroka jeho kult zase silně vzkvétal a ani doba osvícenství, první republiky a následného totalitarismu na tom nic nezměnila. Při katastrofě a ohrožení národů v zemích českých, se dokonce bezvěrci, lidé různých vyznání, ba při sovětské okupaci 1968 i mnozí komunisté utíkali a shromažďovali pod Svatým Václavem. Legenda o vojsku svatého Václava v Blanické hoře a konečný boj se silami zla u kopce Oškobrhu za Poděbrady, to vše je spojeno s postavou světce, údajného jediného věčného knížete a moderně řečeno prezidenta české země, Svatého Václava.
Součástí úcty je také Václavova zbroj, jeho meč, korunovační české klenoty obsahující zlato z jeho původní knížecí čelenky, ztracené kopí a Svatovojtěšský praporec. Je zajímavé, že úcta k posvátné zbroji knížete Václava byla přenosem posvátného slovanského kultu kopí, štítu, meče, a praporce slovanských bohů do křesťanské doby. Polabští Slované měli ve svém chrámu v Retře boha Svarožiče s posvátnou zbrojí a s jeho jménem. Křešťanští kronikáři popisují úctu Slovanů k posvátným kopím, štítům a praporcům ve slovanských svatyních. Svatý Václav byl označován za knížete míru na Přemyslovských pečetích. Není tedy vyloučeno, že někdy mezi lety 780 a 820 nevznikla v Čechách jakási kombinace hrubého křesťanství, avarského a možná dokonce Perského či bráhmanského kultu boha pokoje Mitry neboli slavomíra. Tento Bogomír nebo Slavomír by mohl mít svatyně u Lechova kamene v Kouřimi a na sněmovním poli Pražského hradu s obětištěm Žiži. Zde byla nastolována přemyslovká knížata na kamenném stolci. Protože Mitra oděný ve zlaté zbroji připomínal křesťanům svatého Jiří zabíjejícího draka nebo archanděla Michaela, byl by kult jeho zbroje a odznaků moci přenesen na křesťanského knížete Svatého Václava. Tím by svatý Václav jako patron české země nahradil původně védského áditju Mitru jako pána českých kmenů, jemuž Přemyslovci a Zlická knížata Kouřimi sloužili. To by osvětlovalo legendu tradovanou z dob slavného autora magických románů Gustava Meyrynga o bratrstvu mágů zvaných sadbhaja nebo sadabhaja. Tito mudrcové měli navštívit Prahu a vykonat zde posvátnou ohnivou oběť, persky Atra, v sanskrtu agnihótra, staroslovansky vatra. Při vykopávkách Svatováclavské rotundy na Malé straně bylo zjištěno, že struktura dlažby se znaky posvátných gryfů a sama astronomická orientace stavby ukazuje na přítomnost orientálních nebo dokonce perských mágů, astrologů a matematiků při výstavbě této rotundy.
Toto poznání je velmi překvapivé, protože rotunda byla postavena na místě starší svatováclavské stavby knížetem Vratislavem II. v 11. století. Kníže Vratislav byl totiž Wikibertem oslaven jako potomek mocného bouga, jemuž sloužila mnohá knížata a vládcové až po hranici říše Seryngů, což je dnešní střední asie a čína (zprávy z Pegavu). Na baktryjské pečeti z Afgánistánu je zobrazen a jmenován bůh Baga miuro. Znamenalo by to dochovanou tradici přemyslovského rodu, jehož neurčitelný předek přijal zasvěcení boha míru a světla, áditje Mitry, kolem něhož se stmelily české kmeny a jehož kult v raném středověku vyznávali asi někteří Slované, avaři, středoasijští židé, Chórezmané, Sokdijci a jiné národy na hedvábné stezce.
Vratislav II., český kníže, by tak spojoval pozůstatek tradice božského předka přemyslovské dynastie se svatým Václavem, knížetem míru a věčným vládcem české země na nebesích. Potom se nelze divit tomu, že za jeho vlády bylo mnoho českých kostelů přebudováno nebo vyzdobeno tzv, vyšehradskou dlažbou s gryfy, orlolvi perských a indických legend. Slavný český rod Šternberků se pokládal za potomky perského mága kašpara. Na kouřimském hradišti byla v knížecím hrobě číslo 120 objevena postříbřená sekera perského typu, odznak knížecí moci perských králů. Mohli bychom prostřednictvím jazykových bádání mezi staročeštinou a středoasijskými jazyky objevit ještě mnohé další záhadné souvislosti, ale to je nad rámec tohoto textu. Kdyby česká knížata doopravdy uctívala v předkřesťanské době tyto starodávné Perské anděly, znamenalo by to mnohem vyšší úroveň zdejší civilizace a soudržnosti knížat české kotliny, než tomu bylo u okolních slovanských kmenů. Výjimku samozřejmě tvoří historický vývoj na Velké Moravě, kde také pozorujeme avarsko-íránské vlivy, před přijetím křesťanství na Moravě. Kníže Václav by tak znamenal ideu míru, dodržení dohody, světla, osvícené vzdělanosti a ochránce české státnosti.