Události přemyslovských dějin za časů princezny z vinořského hradiště
Přezletice náleží do zázemí přemyslovského hradiště Vinořické obory. Katastr obce spolu s Vinoří tak přísluší k struktuře hradišť a sídlišť devátého až desátého století. Těmito hradišti Přemyslovci vymezili své prvotní panství neboli jakési knížectví zvané patrně Pražsko (Fráganéo z díla židovského kupce Abrahama ben Jákoba) sousedilo s dalšími částečně samostatnými a dílem asi tu a tam přemyslovské moci podřízenými knížaty, z nichž nejmocnější asi bylo zlické panství Kouřimské, možná již spojené s východočeskými Charváty v nějaký větší celek.
Přemyslovci toto vymezování svého panství započali za knížete Neklana (příběh o válce s Lučany), Hostivíta a zvláště za Bořivoje (Goriweje). Po smrti moravského krále Svatopluka (895) česká knížata Spytihněv a kouřimský Vitislav osamostatnili svá panství od moci Velké Moravy, a vstoupili pod ochranu franckého krále Arnulfa.
Tak vzniká jakési ohrazení přemyslovské země -Pražska (Frága), s hradisky Tetínem, založeným kolem roku 850 či 860, Libušínem cca 920-940, Žatcem (890-940), Budčí (asi 885), Levým Hradcem (asi 850), Pravým Hradcem u Klecan 940 až 960, Vinoří 890?, Starou Boleslaví 900?, Královicemi (snad za Václava nebo Boleslava I. 925-935), Lštění, asi 890 či 910.
Území ovládané Přemyslovci odpovídalo tedy zhruba okresům Praha Západ a Východ s částmi středočeského kraje. To, že tento mýtický rod, odvozující se od Přemysla Oráče z kmene Lemůzského a Libuše, vědmy kmene Čechů, postupně obsadil české země a dokonce mnohdy daleká území za hranicemi současného státu a to již počínaje Boleslavem I, bratrovrahem Svatého Václava vyplývá z mnoha okolností o nichž příliš nevíme. Ostroh pozdějšího pražského hradu si po svém pokřtění roku 885, na Velké Moravě, kníže Bořivoj, asi na radu Metoděje, arcibiskupa Moravanů, vybral jako své hlavní sídlo. Pražský hrad byl původně sněmovním polem pro porady knížat českého území s kamennou stolicí, na níž symbolicky nasedal nový přemyslovský kníže. Pražský hrad byl s posvátnou výšinou Žiži význačným božištěm spojeným s konáním ohnivých obětí, podobných perskému kultu ohně a indické agnihótře. Je zřejmé, že správce takového význačného místa byl jaksi povýšen do role posvátného vojvody, jehož rod se samo sebou mohl pod mocí slovansko-íránských bohů, jejichž jména Kosmas a další kronikáři nedochovali, pokládat za předurčence vyšší moci nad celým kmenem Čechů (Bohemi) s jeho podkmenovými jednotkami. Takový mocný a posvátný rod přemyslovců si pojistil svou moc na severovýchodě vinořským hradištěm. Tím Vinoř a katastr Přezletic vstupuje na scénu dosud neznámých dějin, předatováním stáří Vinořského hradiště z 11. do konce 9. století do doby knížete Bořivoje a Spytihněva.
Vinořské hradiště se svým, zajisté katastrálně i přezletickým územím leží na mystické ose Staré Boleslavi, Pražského hradu a Tetína na Berounce. Vinořská přemyslovská základna měla asi několik důvodů.
V devátém století probíhaly vzájemné boje mezi českými a franckými vojsky. Některé bitevní akce se konaly na území mezi povltavím kmene Čechů, a zemí Pšovanů s hlavním hradištěm v místě dnešního Mělníka.
Knížata stávající české kotliny se vypravila roku 869 a prý také roku 871 na lup do Francké říše-Bavorska, a tak pokračoval kolotoč vzájemného respektu jakoby poplatnosti a válečného střetávání mezi franky a českými kmeny od doby Karla Velikého (800), na pozadí francko-moravské politiky.
Roku 872 proto vytáhla na oplátku velká francká vojska do Čech. Proti Frankům se někde mezi Mělnickem a pražským hradem sdružila vojska pěti až šesti knížat Bohémie a Pražska. Frankům se měli postavit Zuentislav (Svatoslav?), Witislav (Vitislav), Heriman, Spoitimar (Spitimír?), Moyslan (Mojislav?) a Goriwej čili přemyslovec Bořivoj kdesi u Vltavy. Takže se mohlo bojovat i někde u Vinoře nebo Přezletic. Tažení navazovalo na Moravsko francké války proti povstání moravanů vůči francké nadvládě vedeném Slavomírem. Moravané franky porazili, přeběhlíka Svatopluka I. dosadili na trůn svého panství. Spojené síly české kotliny kdesi u Vltavy však bitvu prohrály. Jak praví Fuldské kroniky, zbylí bojovníci a knížata utekla na svá hradiště. Nich je nechtělo vojsko mohučského biskupa Luitpranda pronásledovat a s ohledem na vítězství Moravanů nad franky u Dunaje, vyčerpávat své bojové síly.
Jestli se bitva konala blíže nynější Praze nebo někde mezi Roztoky a Mělníkem, na pravé nebo levé straně Vltavy, čili v kraji do nějž Přezletice patří, asi nikdy nezjistíme, pokud nedojde k nějakému archeologickému objevu. Kníže Bořivoj se s ohledem na porážku přimkl k vítěznému Svatoplukovi z Velké Moravy, což učinil asi i Vitislav (z Kouřimi?), čímž se v hrobech naší tehdejší elity objevují křesťanské a také moravským uměním ovlivněné šperky a spínací gombíky ze zlata, stříbra, či alespoň pozlacené, v každém případě však o vysoké umělecké a řemeslné kvalitě.
Bořivoj (852-888), byl pak někdy kolem roku 882-883 pokřtěn Metodějem (Kristiánova legenda), na Velehradě nebo v Mikulčicích, aby byl z pohanského postavení povýšen na knížete šířícího křesťanskou víru. Po návratu do Čech měl založit kostel na Levém Hradci, kde byl duchovním správcem kněz Kaich.
V ten okamžik se posílila linie Levého Hradce, Pravého Hradce u Klecan, Vinoře-Přezletic, kde byl založeno významné dosud pomíjené hradiště a slavnou Starou Boleslaví.
Bořivoj totiž počal pod vlivem Moravským a s ohledem na okolní francký svět, šířit křesťanství mezi dosud pohanskými Čechy. Ludmila, měla prý v mládí na Pšově (Mělníce?), přinášet oběti slovanským modlám, než byla pokřtěna Metodějem.
Kvůli Bořivojovu tlaku na pokřesťanštění lidu a velmožů prý ho měli čeští předáci vyhnat z Levého Hradce. Bořivoj utekl na Moravu ke Svatoplukovi. Tam mu bylo vysvětleno, kterak má ostroh pražského hradu vyjmout z moci pohanských obětí, obsadit ho a vystavět tu případný kostel. Mezitím v Pražsku vládl vyhnanec Strojmír, asi nějaký příbuzný Bořivoje, jenž se měl vrátit z francké říše, kam ho měl zřejmě vyhnat z jeho přemyslovského panství Hostivít. Strojmír byl asi také pokřtěn, ale netlačil na rychlou změnu hrubého pohano-křesťanství na výsadní křesťanskou kulturu, a navíc stál proti moci Moravanů a Nitranů v Čechách.
Pohanokřesťanství
13.1.845 bylo v Řezně sice pokřtěno 14 knížat Bohemanů, ale jejich křesťanství muselo být povrchní a nevedlo k masovému zakládání kostelů po Čechách. Při křtu byla sice knížata velkoryse obdarována králem Ludvíkem německým, jak dokládají nálezy jednoho knížecího hrobu v Kolíně. Lid však zůstával věren slovanským a Íránským bohům a ježíš Kristus pro ně byl jen další přidanou božstvem na „domácím oltáři“. Proto hovoříme o hrubém pohanokřesťanství.
Strojmír vládnoucí Pražsku (vládl asi 883-885), byl asi více a více osamocen. Vitislav na východ od pražského území, jak dokazují vykopávky od Libušina jezírka v Kouřimi, asi nebyl proti Svatoplukovu vlivu ve svém panství Zličanů. A ačkoliv to prameny nezmiňují asi se přidal na stranu spojenců Bořivoje.
Strojmír a jeho družiníci se tedy měli sejít s Bořivojovou stranou v Praze (již stojícím sídlišti na Malé Straně?) a dohodli se na vyrovnání na sněmovním poli, které bylo na ostrožně pražského hradu. Zde chtěli překvapit a pobít Bořivojovy bojovníky a velmože, ale ti lest prohlédli a nakonec přemohli Strojmírovy spiklence. Strojmír Přemyslovec, Hostivítův možný příbuzný unikl z Čech nazpět do franckých Bavor.
A zde se dostáváme k tajemství VINOŘSKÉ PRINCEZNY A HRADIŠTI NA VINOŘI.
Bořivoje měla do Pražska zajisté doprovázet družina, a to byli nejspíš bojovníci Svatopluka z Moravy, Krakovska a Nitranska, čili předkové Moravanů, Slováků a dalších podřízených kmenů, jež musely odvádět daně a bojovníky do velkého vojska Moravanů.
To dokazují nálezy velkomoravského umění v pohřbech jak v okolí pražského hradu, tak na zlické Kouřimi, jakož jinde po Čechách.
Bořivoj po svém návratu založil ku slávě své záchrany kostel panny Marie na pražském hradě, přesunul svoji moc na místo budoucího pražského hradu, spojil Moravany a slovenské Nitrany s českými rody. Tak kníže upevnil moc přemyslovské dynastie nad nemalou částí české kotliny a pokračoval v upevňování svojí moci zakládáním dalších hradišť. Jedním z nich bylo asi hradiště ve VINOŘI. Dvojdílné opevněné území o rozloze 4ha a 1ha, na němž se nacházela význačná shromažďovací halová stavba, asi podobná halové stavbě vikingů a polabských Slovanů. Z českého území jsou doposud známé tři takové stavby. Vinoř, hradiště stará Kouřim a poslední pod rotundou sv. Václava na Malé Straně. Už to samo ukazuje na významnost sídliště z časů Bořivoje. V hale na Vinoři, a to je neobvyklé, byla pohřbena mladá dívka, s květinovým věncem na hlavě a výbavou čtyř pozlacených velkomoravských gombíků, čtrnácti náušnic, záušnic a dalších šperků ze stříbra, v typickém stylu velkomoravského umění z doby druhé poloviny devátého století.
Vinořská princezna tak mohla náležet k výpravě Velkomoravanů, jako případná budoucí nevěsta pro někoho významného z přemyslovského rodu. Nebo se naopak jednalo o asi již pokřtěnou přemyslovskou princeznu s věnným hradištěm, která měla být provdána za někoho z Mojmírovců, jenž se vypravil s Bořivojem do Čech a vinořská princezna mu byla zasnoubena jako budoucí žena. Jaká varianta příběhu se ukáže po výzkumu antropologickém a analýze DNA, či byla-li to jiná vazba mezi Přemyslovci a Mojmírovci, ukáže další čas. I tak se jedná o jeden z nejvýznamnějších objevů v rámci archeologie raných přemyslovských Čech, neboť bylo předatováno dosud opomíjené hradiště vinořské bažantnice a byl zde učiněn objev hluboce zasazený do významného příběhu pokřtění Bořivoje a následného založení pražského hradu, na počátku našich dějin.